Dolem z lesa, z lesa hustého,
z lesa hustého osikového
vybíhá koník, koník dobrý,
a za ním jde dobrý mládenec,
cestou přimlouvá svému koni:
Zastav se, postůj, můj koni dobrý,
ať možná tebe napomenouti:
Ty nepí vody z Dunaje řeky;
na Dunaji se dívčina myla,
oblíkala se i zdobila se,
ozdobivši se zaplakala,
a sama k sobě plačíc mluvila:
Toť mezi lidmi lidí nebylo,
kdyžto mne otčík můj provdával
za zloděje, za loupežníka.
On se u večír s lupiči radil,
s půlnoci s nimi na loupež vyšel,
a s bílým jitrem se navrátili.
„Pojď, mne přivítej, mladá ženo,
znáš-li koníka uhnaného?“
Ach! uhnaný kůň, kůň otce mého,
pokrvený oděv — mé matinky,
a zlatý vínek sestry milé,
zlatý prsten bratra milého;
ontě byl ubil bratra milého,
svého pokrevníka laskavého.