Za starých věků předešlých,
ne za posledních našich časů, —
žil v Rusku Surovec mládec,
bohatýr Surovec Surožanin,
rodem ze Suzdala města,
syn otce kupce bohatého.
Rád on lovíval, za zvěří honíval,
i za husami, za labutěmi,
a za šerými za kachnami.
Jezdíť on zjitra do večera,
a do ust nevzal potravy mládec;
i přijel v poli šírém k dubu,
k dubu mračnému, kornatému;
na dubu sedí černý havran,
černý to havran, pták prorocký.
Bohatýr snímá s plecí tuhý luk,
vyndává z toulu kalenou střelu,
na hedvábnou tětivu pokládá,
chtěje ubíti havrana černého,
havrana černého, ptáka prorockého.
Aj, tu k němu černý promluví havran,
černý havran, pták osudopravný:
„Hoj, an tys to Surovec mládec,
bohatýr Surovec, Surožanin!
Tebou-li mne ubíti, zisku nenabýti:
mojímť masem hlad nezahnati,
mojí krví žízeň nehasiti,
ni peřím mojím se potěšiti;
a já tobě zprávu vypravím,
zprávu vypravím tobě radostnou;
daleko, daleko v šírém poli,
a ještě dále v zelených luzích,
tam polem stojí Kurban car.
Se vší svou silou, přesilou,
se svým vojskem přeudatným,
zákopy širokými ozákopen,
návalem zemním ohražen.“
Mládci se srdce rozjařilo,
rozhárala se krev hrdinská,
i bode koně v příkrá bedra,
vzpíná se, skáče dobrý jeho kůň
výše stromů všech stojatých,
málo níže oblaků tihnoucích,
hory doly pouští mezi nohami,
bystré řeky skokem přelítá,
po šírých dolinách ocasem stele,
po zemi běží — země drnčí —
z chřípí mu oheň — z uší dým sloupem.
I přicválal ke Kurbanu caru,
jenž stojí polem s vojskem udatným,
a se vší svou silou, přesilou,
návalem zemním ohražen,
zákopy širokými ozákopen.
Přes první zákop Bůh jej přenesl,
přes druhý zákop rychlý kůň přelítl,
a v třetí zákop mládec se svalil,
jeho dobrý kůň v něm se ubřišil.
Přiskočili tu chrabří jinoši,
dvacet jich zdvihá za levou ruku,
čtyřicet zdvihá na pravou ruku,
bez počtu popříč jinochů zdvihá.
Javše jej, vedli k Kurbanu caru,
ke Kurbanu caru, Kurbanoviči.
Mládcovo srdce rozjařilo se,
krev bohatýrská rozskákala se,
zatřásl sebou dobrý mládenec,
všickni se sypou jak list se stromu.
Za vlasy chvátil tu Tatarína,
jedva-li ním máchati počal,
kde zasáhne — jakby ulice,
kam se vrhne — jakby tržiště.
I prodral se až k bílému stanu,
k bílému stanu, k caru Kurbanu.
Tu ozývá se jemu Kurban car:
„Hoj, an jsi ty Surovec mládec,
bohatýr Surovec i Surožanin!
Pohledni sem, jak stojí v knize:
An zabráněno vám knížat vraždit,
vám knížat vraždit a carů hubit.“
Dobrý mládec pozamyslil se,
daroval život Kurbanu caru,
a zkrotiv hlad a zkrotiv žízeň,
zas nazpět cválal do svaté Rusi.