Přišla švarná děva
pro vodu ke studni,
přišel k ní jakýs starý muž,
jakýs starý, všecek šedý:
„Děvče švarné, dej se mi napíti.“
Strejče starý, voda ta není čistá,
plnátě dubového listí.
Švarné děvče, voda ta je ovšem čistá,
ale ty jsi nečistá.
Vím, že můj Bůh je nade mnou,
on mi mé těžké hříchy odpustí.
Švarné děvče! jdi v neděli ráno na mši,
budou ti tvé hříchy odpuštěny.
Děva ta na mši šla,
za ní tráva schla,
proti ní se kamení pukalo.
Děva ta šla na hřbitov,
devět se hrobů otevřelo;
děva ta šla do kostela,
devět duší za ní kráčelo,
starší jí na šíji skočila,
vaz nešťastnici zlomila:
To máš, matko naše,
tys nás devět usmrtila,
a přec posud ve věnci chodíš,
a hříšnému světu sloužíš,
tomu zlému a nedobrému!