Matka dceru zaplétala
každý boží svátek,
a kdykoli zaplétala,
po každé dcerku kárala.
Matka se rozhněvala,
dceru zavříti kázala
do nové komůrky:
Seď tu, nezdárná, rok a den,
až ti hoch vyjde z mysli ven.
Z mysli milého nespustím,
dokud ducha nevypustím;
má mne můj milý, má mě rád,
musím i já jej milovat.
Přiletěli jsou, přiletěli
dva mladí holoubkové,
z vysoka jsou přiletěli,
na nízce jsou usednuli,
na panenčinu komůrku.
Co ty nám, milé děvče, dáš,
když ti okénko otevřeme,
když ty milého uhlídáš?
Ach, což mi platno uhlídání,
když mi není s ním rozmlouvání!
Když ti neplatno uhlídání,
bude ti milý k rozmlouvání.
Pojali jsou se za ručku,
vedli se spolu na lúčku,
tam na palouček zelený,
kvítečky jsou si trhali,
věnečky si uvíjeli,
zlehoučka se ovíjeli,
laskavě se objímali
tam na paloučku zeleném.