Přede Hezkejch novým dvorem
stojí lípa zelená,
pod ní sedí švarné děvče,
dva věnečky uvilo:
jeden bude samo míti,
druhý hodlá hochům dáti,
samo míti,… jíti,… býti,
k zasnoubení v jednom jíti,
zasnoubenou ženkou býti.
Do vsi jedouce svatové
na zelené hůrce stáli,
ptali jsou se lidí, ptali,
kde ten Hezkejch nový dvůr.
„Když byste ho rádi viděli,
my chceme vám o něm pověděti,
a také vám ho ukázati.“
Svatové jedou ke dvoru,
děvče běží v novou komoru:
„Matičko, milá matko má,
braňte vy svatům do dvora!“
Jakže mám já jim brániti,
když jsi jim sama slíbila,
bílou ruku jsi navdala,
svůj zlatý prsten zavdala.
Svatové ke dvoru přijeli,
před Hezkejch dvorem se stavili:
„Matko, vrata nám otvírej!“
Matka vrata otvírala,
dceruška svaty vítala:
„Vítám vás, mládenci, pospolu,
jen toho mého o sobě.“
Svati do světnice vkročili,
všickni se za stůl posadili.
Anička otvírá okeničky,
za oknem utrhši dvě růžičky,
mládencům je na stůl položí:
Tu máte, mládenci, růže dvě,
ty já vám dávám k posledu,
víc vám je dávati nebudu;
budou jiné holky dávati,
vy musíte s nimi tancovati.
Vedli ze světnice nevěstu,
ona tak žalostně plakala,
bílé svoje ruce lomila:
Dobrou noc, matičko má milá,
díky vám, že jste mne šetřila.
Dobrou noc, otče můj milý,
díky vám, že jste mne šatili.
A dobrou noc, mladší sestro má,
díky ti, že jsi mne milovala,
žes mi ten věneček se ctí dala.
Dobrou noc, hezká děvčata,
všechněm vám dávám dobrou noc;
více vy mne neuzříte
v routovém vínku zeleném,
v bílé mne roušce uvidíte.