Stojí tam lípa v oudolí,
ona se pěkně zelená,
ona se chvěje semo tam,
jak na ni větřík zaduje.
Milý odjíždí do vojny,
milá si těžce vzdychala.
„Kdy v letní zkvetou růže čas,
k tobě, milá, se vrátím zas.“
Na léto růže zkvetaly,
z vojny milý se nevrátil.
Dívčina ryla v zahradě,
milý domů se vracoval,
jeda po lesu zeleném
a po tom poli veselém
v černý se plášť zaobalil,
by ho milá nepoznala.
„Bůh pomáhej ti, děvčátko!
Což ty tady sama ryješ,
čemuže ty tak smutná jsi?
Hněvá se otec, matička,
či ti milý odpověděl?“
„Otec, matka se nehněvá,
aniž milý odpověděl.
Včera sedm let minulo,
co můj milý do vojny jel,
ještě posud se nevrací,
ach, a snad nikdy nevrátí.“
„Nevěř mu, nevěř, dívčino,
on se tam s jinou zasnoubil.“
„Až se tam vrátíš někdy zas,
vyřiď mu mnoho dobrého,
by si vzpomenul na slova,
která jsme někdy mluvili,
co jsme si někdy mluvili,
vše jsme upřímně mínili.“
„Nevěřiž, nevěř, dívčino,
což, kdybych já ten samý byl?
Já chtěl tebe jen zkoumati,
jiného-li posud nemáš.“
„Jakž bych mohla jiného mít,
když stále srdce toužilo,
a oči stále plakaly,
by se navrátil můj milý.“