Šlapaná je stezička, —
a kdo je ji vyšlapal?
Vyšlapal ji švarný hoch
chodívaje na hru k nám.
Večer na hru přicházíval,
zjitra ze hry odcházívai.
Chystali se naň, chystali,
všickni mládenci bukovští,
chtěli jsou ho polapiti,
a chtěli ho zahladiti.
Slyšela to jeho milá
ve své nové komůrce,
ve své nové komůrce
na své bílé postýlce.
„Och ty moje milá, milá!
jak mně odtud domů jíti?“
Chci ti dobrou radu dáti,
chceš-li jen mne poslouchati.
„Poslechnu radu podanu,
jen když domů se dostanu.“
Obláčela ho, oblácela
v zelenou sukničku;
vázala mu, přivázala
svou bílou zástěrka;
pásala ho, opásala
svým páskem hedbávným;
hlavu pokrývala, pokryla
bělounkým čepením.
I poslala ho, poslala
pro čerstvou pro vodičku:
„Ty vrátný, milý vrátný můj,
propusť mi tu holčičku.
Pusť s mostu mi tu panenku,
ať mi dojde pro vodu,
ať mi vody přinese
čerstvé od studánky.“
„Divnátě to dívčina
v zelené té sukni,
po jednom boku ostrý meč,
po druhém dva nože!“
Milý s mostu dolů jde,
vesele si vejská,
a líbezně zpívá:
Děkuju ti, má panenko,
žes mi ochránila
moje mladá léta,
za to musíš mojí býti.