Vyšlo si slunéčko z modrých hor
vysoko nad tu zemi
ve skvělém zákmitu
s jasného blankytu
s tvory se potěšit všemi.
Nejdříve posvitlo ve světničku
spícího děťátka na hlavičku,
zlíbalo líce mu
robátku krásnému
s zlatými kadeřemi.
Zbudilo švitornou vlaštovici,
pohnulo ptáčky k radosti jevu,
když robě procitlo růžolící,
to bylo plesu, to bylo zpěvu!
Poslalo paprsky v dětí shluk,
na návsi co si hrály,
rozhřálo srdénka,
rozsmálo ústenka,
tváře až růžně jim plály.
Sedlo si s dědouškem na lavičku,
vzpomělo shrbenou na babičku,
když na ně zářilo,
vrásek jim ubylo,
mladšími že se zdáli.
Rozvilo poupata stromům v sadě,
na lukách sladké včeličkám květy,
děvuškám růžinky na zahradě,
rozžehlo jarých dušinek vzněty.
K opuštěným se též vedralo
v komárky hustou mříží,
levilo chudákům,
chorým i mrzákům
života bídu a tíži.
V palácích knížat se zastavilo,
z panských čel chmury tam zaplašilo,
odtud zas k rolníku
putuje, k dělníku,
s útěchou k všem se blíží.
Křídelka muškám pak oleštilo,
zbarvilo broučkům duhově šaty,
rosičku v démanty proměnilo,
půjčilo vodě oděv svůj zlatý.
Na svěží pažity zlákalo
na pastvu bujará stáda,
hbitý srn a jelen
poskočí zveselen,
za nimi laňka i mladá.
Rybičkám posvítí do jezera,
od rána teplí zem do večera,
každý tvor v přírodě,
v povětří, ve vodě,
za dar mu dík svůj skládá.
Ty boží slunéčko roztomilé,
co skytáš světu dobra a krásy,
ó ty jsi svítivo zabloudilé
z nebeských luhů, ze říše spásy! —