Když volám, vyslyšiž mé lkání,
O Bože spraved’nosti mé;
Tys vodil ve svém smilování
Vždy z úzkosti mne na prostraní,
O slyš mé prosby upřímé!
Až dokud chcete snižovati
Mou slávu, lidští synové?
Jak dlouho marnost milovati,
A ve lži sobě libovati;
Kdy zmoudří vaši smyslové?
2. Vždyť vězte, že Bůh, věrných síla,
Sám oddělil si milého,
By noha jeho nebloudila;
Onť ochotně mi pomoc ssílá,
Když volám z srdce truchlého.
Nuž leknětež se hříchu, zlosti;
Jen to v svém srdci považte
I na ložci svém s bedlivostí,
Jak mstí se všec nepravosti;
Lež mluvit rtům svým zakažte.
3. Svým srdcem Pánu obětujte
Tu obět díků, vroucích chval,
Své doufání v něm upevňujte,
A před Bohem se pokořujte,
By milost svou vám znáti dal.
Anť mnozí v pýše dějí stále:
»O bychom mohli viděti
Ty dobré věci dokonale;«
Svou jasnou tváří ke své chvále
Rač, Bože, nám se zastkvěti.
4. Aj, zjevením své tváři jasné
Mi větší radost způsobíš,
Než těm, jimž dáváš zboží časné,
Když obilí se zrodí krásné,
A když je vínem zásobíš.
Jáť ulehnu i budu spáti
V tvém pokoji a zastření,
Neb, Pane, při mně ráčíš státi,
Ty bezpečné mi zde chceš dáti
A v nebi slavné bydlení.