Jáť pravil jsem, své znaje křehkosti:
Cest svých chci šetřit s pilností,
Bych jazykem svým více nehřešil,
Se nepravostí netěšil;
A dokudž bude hříšník vládnouti.
Chci ústa v uzdu pojmouti.
2. Tak k odporu též mlče pravému,
Byl jsem v tom roven němému;
Však mlčení mne tím víc bolelo,
I srdce ve mně hořelo;
A nemoha se ohně zbaviti,
Jal jazyk můj se mluviti.
3. Dej znát mi, Pane, konec mých všech cest,
A počet dnů mých jaký jest;
Ať krátkost žití svého prohlédnu.
Aj, na dlaň odměřils mi dnů;
A věk můj, byť let čítal sebe víc,
Jest před tebou jen jako nic.
4. Ach, nejpevněji člověk stojící,
Jest marnost rychle míjíci;
Tak pomíjí vždy člověk jako stín,
Jest marný každý jeho čin;
Ač schraňuje, se s bídou hašteře,
Však neví, kdo to pobeře.
☛5. Nač bych v svém, Pane, čekal doufání?
Na tebe jest mé čekání;
Ty vysvoboď mne z přestoupení mých,
A všeliký můj odpusť hřích;
O nevydej mne bláznům za posměch,
Neb v tebe doufám v bídách všech.
6. Jáť oněměl jsem pro mnohý svůj hřích,
A neotevřel jsem úst svých;
Neb tvoji skutkové mi zřejmí jsou.
Ach odejmi již metlu svou;
Sic jakžby mne tvá ruka sevřela,
Tvým trestem zhynu docela.
7. Ty člověka-li tresceš žehráním,
A jeho hřích svým šviháním;
Tu přivodíš jak mol hned k zetlení
k zetlení Vše jeho zdárné vzezření;
Neb zajisté jen marnost všeliký
Jest člověk malý, veliký.
8. O vyslyšiž mé, Pane, volání,
A nemlč k mému vzdychání;
Jsemť podruh zde, jak moji otcové,
A prach jsou moji údové;
Nech mne, ať mocí tvou se posílím,
Prv než se v prach svůj uchýlím.