1. Jáť žádostivě čekal Pána;
I sklonil se mne k zastání,
A se vysly šel mé volání.
Má naděje nebyla sklamána;
Neb z bláta bahnivé ho
Mne vyňal zemdleného,
Z čisterny hlučící,
Postavil na skále;
A nohy ustalé
Svou stvrdil pravicí.
2. Tak vložil píseň novou v ústa má,
Čest, chválu Bohu našemu;
By mnozí přišli k pravému
V něm doufání, jenž v bázni nesklamá;
Neb blažen jest ten člověk,
Jenž v Pánu všechen po věk
Svou skládá naději;
Na pyšné nehlídá,
A k těm se nepřidá,
Jenž ve lži kráčejí.
3. Ty, Bože, činíš skutky předivné!
Jak slavné jest tvé činění,
I tvoje o nás myšlení,
Tvých divů žádný živý nestihne;
Bychť pak já slovy svými,
I ústy výmluvnými
Přec chtěl je zjeviti,
Jsou v počtu hojnější,
Než sebe bystřejší
Řeč může mluviti.
4. Ty nechceš zápalu ni oběti,
Však uši jsi mi zprobodal,
Nebs daru za hřích nežádal.
Tuť jsem děl: Aj, jduť, nechci prodleti,
Jak v knihách o mně psáno;
Neb jest mi v srdce dáno,
Bych činil s líbostí
Tvou vůli, Bože můj,
A všechen zákon tvůj
Mám v srdce vnitřnosti.
☛5. Tvou spraved’nost, o Bože, hlásívám
Vždy v shromáždění velikém
Rty svými i svým jazykem;
Ty znáš, že práva tvého neskrývám
U prostřed srdce svého;
Tvou pravdu času všeho
Rád hlásám slovem svým,
Tvou spásu s milostí
Znát dávám s radostí,
Tvé slávy netajím.
6. Jen neskrývej mi slitování svých!
Dejž, Pane, ve své milosti,
Ať pravda tvá mne vyprostí;
Nebť obklíčen jsem množstvím věcí zlých,
Nemohu prohlédnouti,
A zlému uniknouti,
Jež se již zvýšilo
Nad počet vlasů mých,
Tak že se v nesnázích
Mé srdce sklíčilo.
7. Rač ty mne, Hospodine, hájiti;
O, na pomoc mi pospěšiž!
V těť doufám, ty mne po
těšíš;
Ty pak rač všecky v hanbu svaliti,
Jenž ve své hrozné zlobě
Mně vzdorují i tobě;
A v zlém se kochajíc,
V mém chtějí neštěstí
Mne k hanbě přivésti,
Vždy »Haha« volajíc.
8. Kdož tebe hledají vždy s vroucností,
Dejž, ať se v tobě radují;
A kdož tvou spásu milují,
Ať řkou: Buď slaven Pán vší milosti.
Ač chudý, nuzný bývám,
Však Pána s sebou mívám,
Onť o mne pečuje.
Tys pomoc má, Bůh můj!
Jen se mne nevzdaluj;
Tě duch můj zvyšuje.