1. Pán jest mé světlo, onť mne chrání mdlého,
Mé spasení, kdo můž mne zděsiti?
Hospodin síla života jest mého,
Nuž kohož s ním se budu strašiti?
Zlí útok činili mne k zkažení.
Mé krve v ukrutnosti žíznili,
A bezbožní mi zkázu strojili;
Však padli radou svou jsouc zmateni.
2. Byť proti mně i rozbili své stany,
Mé nebude se srdce lekati;
Byť pozdvihla se válka na vše strany,
Toť důvěru mou v Pánu nezvrátí.
Jen jedné věci žádám na Pánu,
Té budu času všeho hledati,
By ráčil Pán mi toho dopřáti,
Bych přebýval vždy jeho ve stanu.
3. Tuť mohu krásu Páně spatřovati,
Již služebníkům svým Pán zjevuje,
A hojnou jeho milost zpytovati,
V níž k lidu svému vždy se skloňuje.
V svém stánku mne Pán věrně ukryje,
V den zlý mne schová stanu ve skrýši,
A na pevnou mne skálu povýší,
Když světa bouř vše jiné podryje
☛4. Mé hlavy zvýší nad mé protivníky,
Onť jest vždy hotov hlas můj slyšeti;
Jáť v stanu jeho vzdám mu čest i díky,
A s plesáním své vděčné oběti.
Slyš mne, o Bože, Pane milostný,
Neb tebe vzývám hlasem lkajícím,
A nade mnou, se k tobě znajícím,
Se smiluj, slyše hlas můj lítostný.
5. Mé srdce stále jen se vznáší k tobě,
Že velíš řka: Hledejte tváři mé!
Tvé tváři, Pane, hledám v každé době,
Neb ty jsi zdroj radosti upřímé.
Jen přede mnou své tváři neskrývej,
Ni zamítej mne ve svém horlení;
Tys býval pomoc má i spasení,
I nyní mi se, Pane, ozývej.
6. Byť otec mne i matka opustili,
Však Hospodin mne k sobě přivine.
Své vyučuj mne cestě, Pane milý,
Na kteréž sláva Tvá mne nemine;
A veď mne stále stezkou přímosti,
Sic nad pokleskem mým by plesali
Ti lživí svědkové, jenž povstali;
O, nevydejž mne jejich libosti.
7. Jáť tomu věřím, že zde v zemi živých
Vždy hojné Páně lásky užiji,
Bychť neměl slibů jeho spolehlivých,
Pak neostál bych, když svět pomíjí.
Nuž duše má jen čekej na Pána,
A posiluj se jím v své slabosti;
Onť posilní tě hojnou milostí;
V něm doufajíc vždy buď mu oddána.