1. O Pane, slyš hlas pravosti,
A pozoruj hned lkání mého;
K mé prosbě nakloň ucha svého,
Neb jest bez vší rtů křivosti.
Tvé pravdě chci se podrobiti,
Soud můj tvé vyjdiž od tváři,
A okem svým, můj lékaři,
Rač na upřímnost popatřiti.
2. Ty srdce mého zkušuješ,
A navštěvuješ je též v noci;
O přepal ohně svého mocí,
Což ve mně zlého spatřuješ;
By jazyk srdce nepředstíhal,
Bych skutků lidských nedbaje,
Dle slov rtů tvých se chovaje,
Na stezku zhouby nezabíhal.
3. Mé kroky na cestách svých řeď,
Ať nohy mé se v žádnou chvíli
Z tvé přímé cesty neuchýlí;
Ty sám mne za ruku mou veď.
Jáť, Bože silný, volám k tobě,
Ty slyše, jsi mi k zásloně;
I nyní uši nakloně,
Slyš řeč mou, potěš mne v mé mdlobě.
☛4. Svou milost divně chránící
Těm zjev, kdož na tě spoléhají,
By znali ji, kdož povstávají,
A vzdorují tvé pravici.
O rač mne mile ostříhati
Tak jako oka zřenici,
A před vší světa vichřicí
V svých křídel stínu ukrývati.
5. Ty jsi má skrýše časem vším
Před bezbožnými, jenž mne hubí,
Svou nepravostí vždy se chlubí,
A zarostlí jsou tukem svým.
V své pýše jsouce rozpustilí,
I kroky naše stíhají,
A vždy svým okem číhají,
Jak by nás na zem porazili.
6. Zlý podoben v své hříšnosti
Lvu po loupeži toužícímu,
A ve své skrýši sedícímu
Lvíčeti roven v dravosti.
O Pane, povstana, tvář jeho
Předejdi, v hanbu uvrhni,
A duši mou též vytrhni
Svým mečem z moci bezbožného.
7. Tváť, Pane, milost přemnohá!
O zprost mne rukou svou těch lidí,
Již v rozkoši svůj oddíl vidí,
A břicho mají za boha;
Z tvé špižírny se naplňují
Vším dobrým dle své žádosti;
A majíc všeho v hojnosti,
I vnukům zboží zůstavují.
8. Jáť budu tvář tvou milostnou,
Jsa k tobě přijat do věčnosti,
Vždy spatřovati v spraved’nosti,
A míti slávu radostnou;
I obrazem tvé velebnosti
Se dokonale nasytím,
Když po smrti své procitím
V tvé věčné říši na výsosti.