1. Svou ostříhej mne, Bože, mocností!
Neb v samém tobě doufám času všeho.
Rciž duše má vždy Pánu s vděčností:
Tys Pane Bůh můj, skála srdce mého;
Ač dobrota má nic ti neprospěje,
Přec však mi láska tvá vždy hojně přeje.
2. Jáť svaté, kteříž na zemi zde jsou,
A znamenité sobě oblibuji;
Kdož k cizím bohům spějí myslí svou,
Tiť bolesti své jen vždy rozmnožují;
Jáť oběti jich nechci zachutnati,
Ni ve rty své kdy jména jejich bráti.
3. Hospodin jest můj kalich radosti,
Pán jest můj poklad, částa dílu mého;
Jáť, Pane, tvou se těším milostí,
Ty zdržuješ sám los můj času všeho;
Můj provazec mi padnul v živých zemi,
A dědictví díl vzácný dostal se mi.
☞4. Ját Pánu čest i chválu vroucí vzdám,
I v noci mne má ledví vyučují;
Onť mi vždy radí, jak choditi mám,
Jáť Pána před tvář vždy si představuji.
A kdyžť on stále mi jest po pravici,
Pak nepohnu se ani ve vichřici.
5. Tou příčinou se srdce veselí,
I moje sláva plesá v nadšenosti;
An též stan mého těla zetlelý
Vždy přebývati bude v bezpečnosti;
Neb nenecháš mé duše v ponížení,
Ni uzří svatý tvůj kdy porušení.
6. Ty oznámíš mi cestu života,
A před tváří tvou hojnou veselostí
Tvá nasytí mne, Pane, dobrota,
Bych utěšení zdejší po žalosti
Měl dokonalé tobě po pravici,
A slávy došel věčně trvající.