Již nápadně mu vlasy řídnou
a brada tuze prokvetá,
má chvíli svou jen večer klidnou,
když obloha je poseta -
jak zvonec modrý rosy září
hvězd krůpějemi ze zlata;
den celý sedá v kanceláři
a lejstra píše dlouhatá.
Vždy před polednem v papír hledě
se těší na dvě hodiny,
kdy v hospůdce své při obědě
si přečte svoje noviny;
pak jde to zase jako parou,
než ručička je na šesti,
kdy rozběhne se cestou starou
v byt na laciném předměstí.
Než stáhne úbor z kanceláře
a na věšáku rozvěsí,
již babka dveřmi ptá se jaře:
„Co milostpán dnes přeje si?“
„Co přeju si - nu, trochu piva
a něco zdola k večeři!“
„Tak dobře, dobře,“ babka kývá
a žejbruje se ze dveří.
Neb sám tři vejce na kahaně
si na hniličku připraví,
a hale potom sivé skráně
v dým tabákový bělavý,
hled vlahý skloní do románu,
jež rozmile ho uhýčká -
než na desátou dojde stranu,
sen usedá mu na víčka.
Zas jindy lupenkou se baví
a divných titěr vyrobí,
z nich ptáci, květy, dravčí hlavy
a jiných pitvor podoby
se v ornamenty divné pojí,
jež krásněji vždy jinačí -
má tretek plno po pokoji,
že stěny brzo nestačí.
Tak jde to stejně dny a týdny…
jen někdy, když tak zadýmá,
zří obraz v kouři malý, vlídný:
dům s okny dvěma známýma,
v tom jednom hlava ženská sivá
snad někoho si vyhlíží,
že upjatě se v dálku dívá,
zda po návsi se neblíží…
Ret kouřiti pak zapomíná,
i hled mu ztemní malinko,
a z prsou jako z hrobu klína
povzdech zašepotá: „Maminko - -“
Však s kouřem mizí obraz malý,
jak jiskra v prázdnu zhynulá,
jak výkřik smutný v temnu dáli,
jak pozdrav z dávnominula…
(Světozor 1890.)