Můj rozum naříká, se mnou se hádá,
že ještě doufám láskou šťastný býti,
tu příklady, tu slova tak mi skládá,
až sám se musím nad svou láskou rdíti.
Tvé slunce usmrtí tě, jeho váda
zní v sluch mi, fénix nebudeš ty mříti,
co platna ruka tomu, který padá
když v pádu svém ji nechce v pomoc vzíti?
Znám bídu svou a slyším pravdy hlas,
však jiné srdce chovám v hrudi svojí,
jež spásu chci-li, v týž mne vraždí čas.
Má láska mezi dvojí smrtí stojí,
tu nechci a tu nepochopím zas:
Tak duch i tělo zmírá mukou dvojí.