Mým očím vraťte, řeky, a vy, zdroje,
vše vlny hojné, však ne ze své žíly,
kterými rostete v proud divé síly,
víc nežli zvyk váš, stále bez úkoje.
Ty, vzduchu, jejž zhustily vzdechy moje,
jímž zkalen oku nebe svit je milý,
vrať srdci je, ať zjeví v brzké chvíli
se v plném lesku nebe, světlo tvoje!
Vrať, země, stopy, kam noha má vkročí,
ať roste, kam jen hnu se, bujná tráva,
mé stesky Echo vrať již, hluché jimi.
Mé pohledy vy vraťte, svaté oči,
snad upoutá je jiná krása smavá,
když, krásná paní, zhrdáš zraky mými.