Ten, který z ničeho nám stvořil čas,
jenž nepodléhal nikomu v té chvíli,
jej rozdělil též, částku na den bílý,
té slunce dal a noci luny jas.
A den a noc, ty stvořily nám zas
co losem zvem a náhodou, v své píli
mně losem černavou noc vyvolily,
toť věno kolébky mé, toť můj kvas.
A jako noc se sama překonává,
že, je-li, bývá co můž’ nejvíc tmavá,
duch zakotven v zlo černější se tuží.
A těchou mi jen a noc v den mi mění,
že zvyšuji lesk slunce ve svém tmění,
jež od kolébky dáno, tobě druží.