Ba nemohu ve obraznosti svojí
co pouhý stín, co hmotu zemskou ani
zjev vyšší myslit si, který by zbraní
moh’ být mně proti velké kráse tvojí.
Být vzdálen tebe, velký pád mi strojí,
bez lásky ceny nemám, marné zdání,
a myšlenka, bych umenšil své lkání,
v smrt jistou žene mne, můj bol se dvojí.
Nač utíkal bych tedy rychleji
před nepřátelskou krásou, dobře věda,
že vítěz jest, kdo běží prudčeji?
Mně láska usušuje vlhké zraky
a slibem odplaty ve ráj mne zvedá,
neb velké jest, co stojí zápas taký!