Ne pouze žal, leč velký také ples
můž’ zabíti; vrah veden na popravu,
led bez naděje v žilách sklání hlavu,
v tom milosti hlas náhle v sluch mu kles’.
Tak nezvyklá tvá přízeň všechen děs
muk mírní, v jejichž potácím se davu,
tvé lásky jenom vnořen ve záplavu
víc radostí než bolem hynu dnes.
Neb rána krutá jako milá zvěst,
ač různé tak jsou, v zápětí smrt mají,
ta srdce šíří, ta hruď stiská spjatou.
Své krásy tak, v níž ráj a láska jest,
když chceš, bych žil, slast mírniti hleď v taji,
neb slabý jsem, bych snesl vrchovatou.