Když moje drsné dláto z kamene
tvar lidské tváře tesá namáhavě,
za vůdcem spěje, jenž je vede právě
za každým hnutím mého ramene.
Však ono v záři nebes plamenné
to sebe i nás tvoří k svojí slávě,
já sílu svoji z něho čerpám hravě,
jen dlátem dláto můž’ být stvořené.
A jako rána tím jest nejpádnější,
čím s větší výše padá rukou silnou,
mně k vůli proto ty jsi spěla v nebe;
Neb zlomkem zůstal bych, já nejbídnější,
bych nebyl přetvořený božskou dílnou,
když na světě jsem zůstal sám, bez tebe.