Lze ovšem v mojí žhoucí touhy vzruch
též naděj opravdivou v srdci míti
byť protivil se v nebi ves náš cit,
k jakému cíli svět by stvořil Bůh?
Můž’ z lepších příčin tebe kochat duch,
než velebím-li onen věčný klid,
zdroj vnady tvé, jíž v každé srdce vlit
je něhy proud a moře čistých tuch?
Jen ona láska klame, která zmírá,
tož s krásou, která hyne každou chvíli,
jíž nejkrásnější líčka podléhají.
Však cudné srdce vždycky sladce svírá,
v němť láska, když se krása ve hrob chýlí,
i v smrti trvá, jsouc již zde s ním v ráji.