Že nemohl jsem — žal se ve mně nítí —
když Fébus ještě moji dráhu zlatil,
kdy cit mne velký ku povzletu schvátil,
na perutích tvých sladce, tiše mříti!
Teď zhaslo slunce mé a v marném žití
slib čarovných dnů zklamav mne se zhatil,
a já se chvím, čas k pokání jsem ztratil,
své brány ráj mi musí uzavříti.
Mně peří bylo křídlem, cesta schody
a Fébus svítil mojí bludné pouti,
smrt zdroj mi blaha spíš než poděšením.
Jak vstoupí v ráj teď duše prázdna shody,
jak srdce upomínkou pozvednouti?
Kdo po ztrátě mně můž’ být potěšením?