Ó, blahý duchu, v němž je možno zříti
na spanilosti drahých tvojich údů,
co nejvyššího na tu zemskou půdu
můž’ přírodou a nebem sestoupiti;
Ó, luzný duchu, čím tvá tvář se třpytí,
tím vše tvé nitro — dím to beze bludu —
v něm láska, soucit, něha v milém cudu
ve vzácném sloučení tvé krásy svítí.
Mne jímá láska a mne víže krása,
a bych moh’ aspoň věřit v naději,
tvá něha okem soucitným mě září.
Ký zvyk a jaký zákon tady hlásá
a jaká krutost, dnes či později
že neodpustí smrt tak sličné tváři?