Když lze, by člověk okem v srdce vnik’,
pak jiného netřeba znamení,
bys, paní, zřela, jak žhnu v plameni,
to stačí, bych ti za to vzdával dík.
Snad s větší věrou, než jsem schopen v mžik,
tvůj patří duch na moje trápení
a soucitem můj žal v ples promění,
jak milost získá zbožný prosebník.
Ó, šťastný dni, v kterém se toto stane,
stůj, hodino i chvíle, v onom mžiku,
ó, slunce, zastav se na dráze svojí!
Až mít ji budu, štěstí svrchované,
bez zásluhy bych mohl, k ní se chýle
ji pro vždy tisknout v svoje paže dvojí.