Ze síry srdce, maso z koudele
a jako ze suchého dříví kosti,
duch bez vůdce a uzdy v divokosti,
žár touhy, vášně příliš rozchvělé;
Mdlý rozum, slep, hnán v sítě přesmělé
a kluzké dráhy, svět jichž tolik hostí:
ký div, když sjede blesk, že ve milosti
hruď v prvním ohni vzplane vesele!
Pro umění jsem zrozen; komu darem
je nebe dalo, když se snaží zdatně,
i nad přírodou může zvítěziti.
A hluch a slep když nejsem, jednám špatně,
že pro krásu má plane hruď a cítí?
Hřích toho jest, kdož určil, bych vzplál žárem.