Hle, paní, jak to divný úděl v žití,
že obraz živý tesán v kameni
dél potrvá a krásu nezmění,
co tvůrce jeho dávno čas v prach sřítí.
Výsledek nad příčinou vítěziti
a nad přírodou vidíš umění,
já v sochařství to zkusil v nadšení,
že dílo mé čas i smrt budou ctíti.
Tož moh’ bych život dlouhý, zářivý
buď barvou nebo mramorem nám dáti,
v nich zachovaje tváří našich rysy.
Že po sta letech svět by zřel, jak kdysi
tys byla krásná a já ošklivý
a chytrý přece — tebe milovati.