Ký div, když blízko tak jsem ohni byl,
až hořel jsem a tavil se, když zhas,
teď zvolna ještě doutnám, zas a zas
se trávím, bych se v popel proměnil?
Tak mocně plamen k nebi vyrazil,
že steré hrůzy v moje srdce třás’,
ji vidět, spil mé oči blaha jas
smrt, bol mně byly ples a kratochvíl.
Však požár velký, zářící a živý,
jenž hrál a živil mne, co nebe vzalo,
já doutnám jen jak uhel ve popeli.
A včas-li Amor nedá nové dříví,
by jiskrou opět v nový požár vzplálo,
již zhasnu v popel obrácen jsa celý.