Jak plesá věnec v zlatém jejím vlase
stkán z pestrých květů, které v něm se chvějí
a nedočkavé sebe předhánějí,
kdo první má jí čelo zlíbat, ptá se.
Háv, jenž hruď spíná a ve volné řase
pak splývá, po celý den radostněji
se chví a zlatá náušnice její
jí tvář i šíjí líbá v každém čase.
A stuha na svých koncích celá zlatá
jak teprv jásá živůtku jsouc k zdobě
a svírá, tiskne ňadra, která váže.
A skromný pas, kterým jest ona spjata,
„Zde na vždy chci ji spínat!“ praví k sobě.
Jak teprv mé by objaly ji paže!