Když veliké a božské umění
tvar i ráz sochy pojme v mysli svojí,
ze sprosté látky model sobě strojí:
toť první část jest jeho tvoření.
A v druhé pak se v živém kamení,
co slibovalo dláto, v celek pojí,
až myšlenka zde v plné kráse stojí,
pro věčnost zralá ve svém záření.
Tak rovněž svého já jsem model prostý,
z kterého pouze tvojí snahou pracnou,
ó, paní, můž’ se zdařít lepší dílo.
Kde málo na mne, přidáš-li své skvosty,
kde mnoho, ubéřeš-li snahou vzácnou.
Co na mne pak by k opravení zbylo?