Na věže hrdé Mediolánu
Stříbrné lesky luna rozsívá,
S hradby se lidstva bujné plesání
Klidnou nocí hlučně ozývá.
„Ejhle, náš prapor tamo se vznáší,
Trouby vítězné hlásají zvuky,
Dacio, vůdce a obrana naše,
Tam Allemanů rozbíjí pluky!“
Takové s hradby, s věží a tvrzí
Rozradované hlaholí hlasy;
Město volá k hvězdám nebeským
Slávu Dacia, národu spásy.
Luna se topí v sinavé chmury,
Za mrakem černým k západu pluje,
Obraz vítězných Dacia činů
V tmavé roucho noc zavinuje.
Slyšet jen rachot sudlic a kopí,
Úpění bolné, strašlivé stesky,
Slyšet pukléřů drnkot a mečů,
Zříti jen krvavé ocelů blesky. —
Na hrdé věže Mediolánu
Dennice první lesky rozsívá,
Veškeré lidstvo v mlčení teskném
S Mediolánské hradby se dívá.
Rozbila síla Mediolánských
Švábů a Falckého hraběte voje;
Onde však nové hrnou se sbory
Rachotem bouře v krvavé boje.
Jsou to obrovští oni zbrojenci,
Jenž na krvavou zkotili zemi
U řeky Addy sáhovým mečem
Mediolánských jinochů temy.
„Běda, jich kopí hluboce bodá
Našich miláčků bělounká těla,
Běda, jich palcát vztekle rozráží
Našich synů kadeřavá čela.
Strašlivý vůdce v stříbrném hávu
Co střela smrtná v řady jich víří —
Dacio! spáso, naděje naše,
Po tobě orel vítězný míří!“
Matky, nevěsty, starci a dítky
Na hradbách města k zemi klekají,
Slzavé tváře, pláče a prosby,
Sepiaté ruce k nebi zvedají;
Neboť ten vůdce v stříbrném hávu,
Maje v pukléři orla černého,
Dacia prohnal krvavým hrotem,
Porazil k zemi reka slavného.
Na hrdé věže Mediolánu
Slunce již lesky ranní rozsívá —
Veškeré lidstvo v úpění bolném
Slzy žalosti horké vylívá.