Přes Alpy sněžné věje vlažícím dechem jih,
Vod spousty vylévaje do krajin lombardských,
Tam vztekle Adda bouří a luka, pole kalí,
S jekotem hromozvučným pěnící vlny valí.
Uprostřed voje Němců nad Addou pne se stan,
Tam s vojvody se radí Německé říše pán:
Tam kníže Korutanský a Jasomirgott statný,
I Ludvig z Hohenstaufů a Wittelsbach udatný.
A císař Barbarossa pozdvihne chrabrý hlas:
„Jak bystrá vlna řeky, tak spěje drahý čas!
Přes pusté hory pudil nás hněv spravedlnosti,
By zrušili jsme sídlo odboje, zrady, zlosti.
Již zříme, jak se hradby nepřátel v dálce pnou,
Již slyšíme, jak k boji nás hlasy vrahů zvou —
Tu války spravedlivé, vyzvané pomstou kroky,
Hle! zamezují strašně rozlité Addy toky.
A protož jsme vás pány a slavná knížata,
A velitele pluků, rytíře, hrabata
K vážnému rokování milostně obeslali,
Dle zkušenosti byste své moudré rady dali:
Kterak by most, jejž nával vod vzteklých rozkotal,
Přes řeku vlnodutou nám opět dráhu dal,
By zkrotili jsme Vlachy, již v chlubné bezpečnosti
Na břehu onom dráždí nás k hněvu svou drzostí.“
Umlkna císař náhle, přes vodu zraky pne
A v zardění se kvapném se stolce pozdvihne:
„Ejhle! co tam se jeví na druhém Addy břehu?
Co k táboru Milánských se v prudkém žene běhu?
Toť pluk cizího kroje, neznámých odění,
To ni Milánských háv ni italské brnění,
Nerodí vlaská země tak silných údů těla;
Odkud ta vojska rázem tak bujně vyletěla?“
Tak zvolá císař Fridrich, tak páni volají,
An pluky cizí k stanům Milánských cválají;
Slyš! bubnů hluk, třesk bitvy, radostný zpěv i lkání —
Pluk cizí hejna Vlachů již po lukách rozhání!
Tu hlásá Barbarossa, zaslechnuv hlasů zvuk:
„Toť vojínové čeští, to Vladislava pluk!
To hlahol českých bubnů, to českého blesk meče,
Jenž na perutích divu přes vlny letěl v seče!“
A v dálné zvuky bitvy se vmísí Němců ples,
Hlas radostný zalétá v palouky, vody, les:
Tu jezdec sem přichvátá na zbroceném komoni,
Se vrhna s oře, pánu se Římské říše kloní.
„Přejasný veliteli!“ dí panoš, „slavný pán,
Král Vladislav mě vyslal před vlády vaší stan,
Bych oznámil pokorně císařské velebnosti,
Ze český král vystaví přes bujnou řeku mosty:
Přes řeku Addu mosty, by Němců slavný voj
Na břehu onom počal Mediolánský boj.“
Tu Barbarossa zvolá: „„Dejž zprávu, chrabrý reku,
Jak přepravil se král tvůj přes rozbouřenou řeku?““
„Velebný císaři!“ tak tu vece dobrý druh,
„My dorazili z vlasti až sem v italský luh,
Již korouhve se české na břehu Addy dují,
Však hle, tu bujné vlny nám dráhu zamezují.
Od rána do poledne tam na břehu král dlel,
A hořce nad průtahem oslavy zaželel;
Tu není lodí žádných, i stržen přechod mostní,
A za řekou smích tropí z nás Milánčané zlostní.
Syn vládyky tu Stříže, udatný Odolán,
A Bernard Soběslavic, z knížecí krve pán,
Ti jinochové jaří, co vzory bohatýrů,
Se na komoních vrhli do děsných řeky vírů.
„My dráhu vám ukážem!“ skočivše vykřiknou,
A tryskem mračna pěny kypící vystřiknou,
A řeka vlny věží a černé doly ryje,
Komoně hltíc, plavce syčícím šumem bije.
Tu Vladislav rozhorlil chrabrého prsu zvuk:
„„Což honosí se dvěma jen reky Čechů pluk?
Aj, jáť chci třetím býti — za mnou, kdo k nám se čítá!““
A do řeky za králem tu muž za mužem lítá.
Co zbrojnoš jsem královský po boku pána plul,
Tu jasný král mi kázal, bych ořem nazpět hnul
A uctivě oznámil císařské velebnosti,
Že Vladislav buď zhyne, neb vám postaví mosty!“
A hle, an zbrojnoš věrný tu dokonával řeč,
Již onde houfec český vítěznou skončil seč,
Tu hynou, tam prchají Milánští v divém spěchu,
Zvuk trouby, rachot bubnů vítězství hlásá Čechů.
A vítězové v řeku pilíře vrážejí,
A na mostnice břevna ohromná házejí.
Již císař římský krále co bratra celuje,
A statným Čechům za most milostně děkuje.