Po štítech Alp den mladý svůj prapor rozvinul,
Z údolí závoj mlhy se zhůru vyhrnul:
Jak hlídky nadoblačné, rozžatou slavně bání
Zvěstují východ slunce tyrolští velikáni.
Což hemží se tam černě v sněhové bělosti
Po stráni věčných ledů v nesmírné výsosti?
Jak řetěz neskončený se vinou strmnou hrází
Přečetné vojska řady přes boky hor a srázy.
Toť válečné jsou pluky, jenž z vlastí severních
Se valí přes Alp ledy do luhů poledních:
Od Vltavy a Ohře, od Krkonošské hory,
Od Šumavy a Labe sem táhnou české sbory.
Nezdobí skvostné hávy statečné zbrojence,
Býkové mají přilby, srstnaté kožence,
Puklíře žilované a sáhodlouhé meče;
Však v prsou mužnost tluče a v žilách síla teče.
Ajhle! teď plynou k dolům s nádhernou skvělostí
Koberce jisker tkané sluneční jasností,
A tamo v dlouhých řadách přejasné štítů lesky
Zaslepně odrážejí ranního slunce blesky.
A spousty mlhy v rokle a sluje klesají,
Tu v záři slunce země i vody plesají;
Jak růže máje vzduchem se ranním rozvije,
Tak v milosti teď jitra se stkví Lombardie.
Jak kouzlem omámeny, tam zraky Čechů dlí,
Kde v sličnosti se květné palouky vlaské rdí;
A mužů krok zaráží kouzelný pohled ráje,
Jenž skvostně rozekládá jezera, luhy, háje.
Tu zbrojnoš na kopí se ohromné podpírá
A okem rozdiveným ten obraz obzírá;
Tam pakostník zapomněl komoni klestit cesty,
A uzda rytířovi vyklouzla z chrabré pěsti.
„Hle v modré dalekosti“ — tak zvolá Odolán —
„Tam v lůně hájů květných se pne Mediolán!
Tam Vladislav nás vede, tam volá trouba slávy!“ —
„„Ať žije král náš slavný!““ hlásají Čechů davy.
A bystřice jak skalní v pěnění divokém
Úžlabinami k dolům se ženou jekotem:
Tak výskajíce pádí po srázích příkré hory
K Lombardie paloukům severních mužů sbory.
A tam kde myrta šepce milosti sladký sen,
Kde věnec révy poutá zpanile ke pni kmen:
Tam v stínu pomerančů a oliv letorostí
Rozbili plesajíce svůj tábor čeští hosti.