V čas jitra krásný krásná lásky kněžna
bledší než její holubice sněžná
pro Adona, jenž divý, pyšný jun,
na příkrý vrch se postaviti chvátá.
Teď Adon se psy, s rohem lesním jde
a víc než z přízně kněžna nebohá ta
je varuje, by nekonal lov zde:
„Tu v lese tom můj spatřil jednou hled,
jak zraněn kancem krásný hoch byl mladý
hluboko v stehno, ó, ten obraz běd!
Hleď, na mém stehně“ — dí — „byl zraněn tady.“
A ukázala své; on ran zřel více,
a stát ji nechav, prchal, v nachu líce.