Shakespeare! Hlas moře nesmírného
a nejzazších až vzdušných sfér!
Jest lidstvo posluchačem jeho,
svět širý scénou jeho her!
Čas ani móda vlnou svojí
zvěst slávy jeho nezmarní.
On nad mořem dob klidně stojí
jak jasná hvězda polární.
Kol nové obzory se blíží
a nové slunce vzejdou zas,
však před ní mlčky čelo níží —
jeť nesmrtelný její jas.
A hvězda divnou září znova
nám z dálky věků zírá vstříc.
Dnes tvrdá tvář to Caesarova,
a zítra Mirandina líc.
Dnes jak by v požár hatila se
a hroužila se v krve brod,
a zítra jak pel kvítku zase
se třpytí v elfů chorovod.
Je hra to lásky opojivá,
zvuk rohů, či Falsfaffa smích?
Slyš… Ofelie smutně zpívá
nad propastí vod černavých.
Tu Puk a Ariel se kmitá,
tam v noci šílí stařec Lear.
Co mužů, dětí, žen se zmítá,
jak v listí vpad’ by bouře vír!
Ty lidstvo bědné, stále zvedáš
k modlitbě, vraždě svoji tvář,
a věčně bloudíc Boha hledáš
a z prachu k slunci povzlétáš!
Jak Hamlet nade hrob se kloníš,
o taji dumáš odvěkém,
a rolničkami šaška zvoníš,
a přec jsi stále člověkem.
Ó, tvůrče, jenž jsi ze dna žití
krev lidskou, slzy v báseň vplet’!
Kam genia se vůle řítí,
se kloní za ním celý svět.
Ó, celé lidstvo tvůj je vasal,
neb tys mu jeho srdce vzal!
Co pyšných králů jmen čas smazal,
jen ve tvých verších žijí dál.
K tvé rodné chyši valnou řadou
dnes táhnou v slávě zářivé,
a koruny své s hlavy kladou
na prosté dětské lože tvé.
A z dáli, z neznámé ti země
jaká to tichá vane zvěst?
To národ na tvůj kámen jemně
lip českých dává ratolest.
Za vše, cos pokladů dal jemu,
svou štědrou rukou královskou,
lidu pro krásu nadšenému,
jenž ctí a chápe velkost Tvou.