Krásná má milá, vratší však než krásná,
jak holubice mírná, ne však stálá,
křehčí než sklo, ač nad ně svítí jasná,
jak ocel tvrdá, nechť jak vosk by tála.
Je bledá lilje v jemném uzardění,
krásnější nikdo, falešnější není.
Jak často tiskla k mým svá ústa vřelá
a polibky se s přísahami honí!
Co pohádek mi k blahu vymýšlela,
děs z lásky mé i strach, že přijde o ni!
A přece vše, co slibovala v touze,
ta věrnost, slzy, přísahy — žert pouze.
Hořela láskou, jak když sláma hoří,
vyhasla v lásce, jak když hasne sláma,
stavěla lásku, a přec zas ji boří,
slíbila stálost — změnila se sama.
Byla to láska, či mne ženka jala
v nejlepším špatná, v ničem dokonalá.