Jen vysušilo slunce rosu zrána
a sotva stádo zašlo k plotu v stín,
již Cytherea láskou rozhárána
čekala, touhou jata do hlubin,
na Adona pod vrbou u potoka,
kde Adónis si úpal chladil rád.
Den horký, žár však větší plál jí z oka
pro něho, jenž sem chodil častokrát.
Teď přichází a plášť svůj hází s ramen,
nah, silný stál na břehu zeleném,
zrak slunce stápěl v svět se, jeden plamen,
ne žhavěj však než královnin zrak v něm.
On spatřiv ji, spěl v tok se uvrhnout.
„Ó Jove“ — děla — „že ten nejsem proud!“