Jak, lásce nevěrný, jí přísahat mám jen?
Ó, nelze v slibu stát, ač dán-li nebyl kráse!
Chci stálý k tobě být, nechť sobě nevěren —
to dub mně, k tobě však jak vrba nahýbá se.
Um, knih svých zanechav, čte ve tvých očích radši,
kde všecka umění slast žije líbezná,
když cíl je vědění, znát tebe zcela stačí,
ten jazyk vzdělán jen, jenž velebit tě zná.
Je tupec, úžasem kdo, zře tě, pojat není,
a pro mne slávou již, že obdiv k tobě mám:
tvůj zrak, toť Jova blesk, tvůj hlas, toť jeho hřmění,
bez hněvu hudba však a sladký jenom plam.
Ó, ty, ježs nebeská, se nepohorši tím,
že nebes opěvám čár zpěvem pozemským.