Zda oči tvé, nebesky výmluvné,
proti nimž svět ten bez obrany jest tu,
slib křivě zrušit nenavedly mne?
Když pro tebe to, nehodno to trestu.
Slib zrušen ženě; nedotk se však tebe,
tys bohyně a slib ti neruším,
slib můj byl pozemský, tys láskou s nebe
a vděk tvůj hřích můj smyje s kalem vším.
Můj slib byl dech a dech je pára jen,
nuž, krásné slunce, jež pláš na zem v znoji,
vpij ten slib z páry — ba již vytažen.
Když zrušen, není tedy vinou mojí.
Leč mnou-li zrušen, kdo bloud taký, aj,
by nezrušil slib, můž-li vejít v ráj?