V den to bylo zářící
v krásném máji měsíci;
v milém stínu seděl jsem,
hledě v háji myrtovém,
zvířata jak poskakují,
ptáci pějí, květy bují;
nikde kolem tvora sten,
jediný tu slavík jen,
bědný ptáček, jeden žal,
o trn hruď svou rozdíral.
A tak zpíval píseň bolnou,
že mne tóny želem prolnou.
„Fi, fi, fi!“ pěl bědný pták,
„Tereu, Tereu!“ dále pak,
že když slyšel jsem to lkání,
sotva zrak se slzám brání.
neb žal jeho, znící kol,
představil mi vlastní bol.
Ach, to marné naříkání! —
snil jsem — kdo tě slyší v plání?
Neslyší strom, nemá cit,
zvěř tě nemůž potěšit.
Mrtev je král Pandion,
přátele tvé stih už skon,
všichni druzí ptáci pějí,
nedbají, žes v beznaději.
A tak stejně, bědné ptáče,
nikdo pro mne nezapláče,
ač když osud smavě plál,
tys jak já dost sklízel chval.
Každý, kdo ti lichotí,
v bídě není druhem ti,
slovo snadné, vítr v letu,
věrnost těžko najde se tu:
každý bude přítel tvůj,
co mít budeš všeho hůj,
když však dojdeš korun ke dnu,
nikdo nedá ti ni jednu.
Marnotratník je-li kdo,
štědrým budou zváti ho
a tak vznášet v lichocení:
„Škoda, že on králem není!“
Skloněn-li je ke zlému,
možnost ihned dá se mu,
milovníkem je-li žen,
bude jimi obklopen.
Leč jak Osud zchmuřen tmavě,
sbohem jeho velké slávě.
Kdo se k němu třeli spíš,
nebudou stát o něj již.
Ten, kdo je tvůj přítel vskutku,
pomůže ti v nouzi, smutku,
trudíš-li se, bude lkát,
bdíš-li ty, on nemůž spát,
jakákoli buď tvá strast,
ponese z ní aspoň část.
Z toho poznáš ve svém kruhu
škůdců med a věrnost druhů.