Když zvolil zrak tvůj dámu, shlíd
tu laňku, kterou složit chceš,
hleď, stranický by nejen cit,
leč by v tom rozum vládl též,
hleď od moudrého radu brát,
jenž sám choť a ne příliš mlád.
A říc’-li přijdeš jí svou zvěst,
řeč nemluv hladké úpravy,
sic vycítí v tom cvik a lest —
chromého hned stih belhavý —
leč prostě rci, že rád ji máš
a že se rád jí celý vzdáš.
Nechť zamračí se vzápětí,
však zjasní hled, než přijde noc,
a pozdě bude želeti,
že maskou skryla blaha moc,
a bude, než zář zasvitla,
víc to si přát, co zamítla.
I sílu zkusí, možná věc,
a bude řádit, říkat: ne! —
leč slabá, vzdá se nakonec
a lstí se z všeho dostane:
„Být stejná“ — řekne — „síla žen
jak mužů, byl jsi poražen!“
Veď vždy si ve všem podle ní
a šetřit dary, chraň tě Bůh,
zvlášť tam, kde znít můž v nadšení
tvá zásluha v tvé milky sluch.
I nejpevnější val a hrad
beranem zlatým posléz pad.
Jí oddaností stálou služ,
pokorně věrný v chování,
a nehledej si jinou druž,
ač sama-li tě nezraní.
Nechť zamítne tě, v pravý čas
neváhej u ní klepat zas.
Lsti slípek, klam žen rozmarných,
jež zevní maskou halí cvik,
ty záludy, hry, které v nich,
znát nemá kohout, nápadník.
Neslýchals často říkati,
že ženské „ne!“ nic neplatí?
Jen pomni, hřešit chtějí spíš
než vzdorem získat světic jas,
ba nebe není pro ně již,
když postihl je stáří čas.
Být v loži slast jen polibek,
žena by ženou brala vděk.
Leč dost! Tak mnoho pověděv,
se chvím, že zví to paní má
a dlouhý že už je můj zpěv,
mi ihned v ucho pošeptá,
a vzplane proto ruměncem,
že její taj tu zradil jsem.