Má stáda se nepasou,
jalové ovce jsou,
berani neskáčou,
všecko to tam!
Láska se láme,
věrnost nic samé,
srdce zle klame,
z toho vše mám!
Svůj veselý zpěv už jsem zapomněl,
mé milky láska ztracena, ó žel!
Kde věrnost byla pevná jako zeď,
jen neodvratné „ne!“ má místo teď.
Jen bědná tíž
můj úděl již,
ó mračná Sudbo, dívko vrtkavá!
Neb teď znám dost,
že Nestálost
víc v ženách nežli v mužích zůstává.
Lkám, smutku šat,
strach ze mne spad,
lásky mne stihla zlost,
rob jí mám být.
Z hrudi krev kane,
rady vše plané,
ó, kruté, dané
žluče mně pít!
Má flétna pastýřská již nezní víc,
mých skopců zvonec zvučí bolně vstříc,
můj, jenž si hrával, přistřižený pes
si nehraje, je smutný dnes;
můj slyše sten
znít z hloubi, jen
výt počíná, že vidí bolest moji.
A co můj vzdech
kol budí ech,
jak na tisíc když lidí padá v boji!
Prameny neznějí,
ptáci už nepějí,
květy se neskvějí,
zeleň a nach.
Stádo pláč jímá,
stojí a dřímá,
děv zrak ne zpříma,
stranou zří plach.
Všecko naše pastevecké radování,
všecky naše živé schůzky v pláni,
všecky žerty večer pryč jsou na ručest,
všecka ta tam láska: Láska mrtva jest!
Sbohem, děvče, svět
nemá druhý květ
podobný ti, proto zní můj ston.
Ubohý Corydon,
sám žít má on,
neb proň tu spásy není, marný ston.