Jeden den, ach, máje den —
máj vždy lásce zasvěcen —
zřela Láska s lehkým hrát
vánkem si květ plný vnad.
Sametových po lících
neviděn mu vítr tíh,
že hoch, láskou chorý, vzdechem
přál si být tím nebes dechem.
Líc ti — pravil — líbá van,
kéž mi jeho úspěch přán!
Žel však, já dlaň k slibu zved
nezlomit tvůj nikdy květ!
Slib, ach, nevhod pro mládce,
když se květ mu trhat chce.
[Neklaď hřích ten na mou duši,
přísaha ta když se zruší],
ty, pro niž i přísahal by
Jov, že Juno černá — z šalby,
že je Jovem, zapřel, lhal,
smrtelným se z lásky stal!