Dvé milých pro těchu a zoufalství
mám, jak dvé duchů když mne stále vede:
ten lepší anděl, muž, se krásně skví
a horší duch je žena barvy smědé.
Zlo ženské mi, bych dřív kles v pekla pal,
lepšího ducha odluzuje mého,
by zkažen světec můj se ďáblem stal,
svou krásnou pýchou svádí cudnost jeho.
A zda můj anděl obrátí se k zlobě,
říc’ nemohu, jen nejist hádaje:
Jsou oba druzi ke mně, druzi k sobě,
tož mním, že anděl v pekle druha je.
Pravdy však nezvím, s rozpory živ svými,
až dobrého zlý anděl upálí mi.