Jak na východ zřím, Bože, s touhou vidu!
Mé srdce viní hodiny; hle, svit
už budí každý smysl z lína klidu.
Já boje se svým očím uvěřit,
však sedím, hledím — zpívá filomela —
já chtěl bych, aby jako skřivan pěla.
Neb ten zář denní vítá v jitra chvilce
a ospalou noc černou honí dál,
a když noc prchla, spěchám ke své milce,
hruď má svou naděj, zrak, co zřít si přál,
strast přejde v těchu, s těchou jde strast nitra,
proč povzdychla, řkouc, bych k ní přišel zítra.
S ní kdybych dlel, noc nebyla by dlouhá,
leč teď tak zvolna plynou hodiny,
ba každý mžik jak měsíc, zdá se, plouhá;
ne pro mne, zlať již, slunce, květiny!
Vzplaň, dni, od noci propůjč si čas jitra,
zkrať noc, noc dnešní, prodluž se až v zítra.