„Sláva na výsostech —“
na duhové pásce
sletěl k zemi anděl
povzbuzuje k lásce.
Na pahorku zraku
hřbitůvek se jeví,
havrani tam hudou
pusté svoje zpěvy.
Nízké, prosté rovy
rouška halí sněžná,
a kol pílí dále
doba věkoběžná. —
Zaplanula hvězda
na vánočním nebi,
rozsvítila radost
ve srdcích i lebi.
V duši osiřelé
z těžka rozkoš květe;
šeptá nade hrobem:
„Matičko má, spěte!
Radujte se v ráji
s Jezulátkem smavým.
přeju vám to z duše,
nelhu v tom, co pravím.
Jen mi je tak teskno
v osamění čirém,
jsem jak sivý oblak
zašlý všehomírem.
Nic mi nepučí, než
na vás upomínka,“
zavzdychala dívka
sama, samotinká.
Ale kdos ji slyšel;
ruka se mu chvěla,
hlas jeho se třásl:
„Na mnes zapomněla?!
Víš že trpím, bloudím
s porušeným klidem!
slyš anděla Páně
pěti: ‚pokoj lidem…‘“
Zaplakala dívka
na nizounkém hrobě,
on jí stiskl ruku,
odved si ji k sobě.