Takť člověk ve svém blouznění:
i přírodu klad’ mezi klaté,
a není v světě bláznovství,
pro něž by nenašel si svaté.
A taký ve svém znuzení:
žeť místo hvězd má nebe světy,
duch volnost místo poroby —
zem, nebe, člověk jsou mu klety.
A nyní už mu zbývá jen,
by ještě boha kletbou srážel,
že stvořiti směl člověka,
jenž v let se k němu opovážel.
Však, pane bože, neměj strach:
našli se lidé božské síly,
že kletbu a smrt hranice
s úsměvem písně podstoupili.