Ticho! Čas se připozdívá,
roku táhne na večer,
příroda má těžká víčka —
budem dřímat v zimní šer.
Pod hlavu už sobě střádá
suché listí, zvadlou snět,
slunce staví pod stínidlo,
jako lampu v lazaret.
Nebes okna mhou zastírá,
v lesích hovor zastaví,
a ty ptáčky štěbetáčky
k sousedovi dopraví.
Řeky už jen zvolna chodí,
pokradmo a po špičkách,
a těch těžkých snů už plno
v holých číhá větvičkách.
Peří ve sníh nasedrané
už si sype v závěje —
ticho, my si podřímneme,
než zas skřivan zapěje.