Ty stará matko, země naše,
jak mladistvé ty srdce máš!
Do kvítků celá zabalená,
a v písních jen se rozplýváš!
A časy s vraždou, drtné bouře,
co táhlo ti jich přes hlavu,
a přec tě každé jaro najde
zas v usmívavém pozdravu.
Blud člověka a lidská bída
jak krutě tvář ti brázdila,
a přec tvá každá kapka jarní,
jak by ji naděj zasila.
A za každou ti bouří duha,
za každou nocí jitřena,
i šachta přírody a lidstva
už pučí, sotva zavřena.
Ach, lidé my to jinak béřem:
pár hrobů, a jsme zvráceni,
jar několik a spějem v podzim —
jsme bez dechu, jsme znaveni.