V mladosti jaru, plném štěstí,
jak mnohý motýl, mnohý pták
zatouží svoje křídla vznésti
nad rodnou nivu do oblak
a k modru vzletět zářivému,
by lokat mohl slunce jas —
když blíží se však k cíli svému,
tu síla jeho kvapem slábne,
a nedostihnuv mety vábné,
se vrátit musí na zem zas…
Ach, není věru pro skřivana
ta báječná a hvězdná říš,
kam orla peruť rozpoutaná
smí odvážit se nanejvýš!
Zde pro let jeho vše je cizí,
a jako v jeku hromovém —
tak něžná píseň jeho zmizí
v té bouři bratří velikánu,
již k nesmrtnosti plujou ránu
a cítí se tu domovem!
Dalť osud mu jen malá křídla
a do zobanu malý hlas,
by na zemi si hledal sídla
a vzlet svůj čerpal z její krás,
by u lidí byl věrným hostem
a radost pěl jim v žití ruch,
a blažen jsa v jich kruhu prostém
nic nesnil o té výši skvělé,
kam na peruti vznést se směle —
jen vyvoleným určil Bůh!